Když se 4 letí sirotci přetahují o sekeru, všichni jsou v klidu

Život těch nejmenších dětí v sirotčinci se vesměs odehráva v areálů 3 budov Centra pro sirotky, ale toto je jeich králosvství, do kterého jim málokdo zasáhne. Vychovatelka se ráno musí otáčet, aby 6 nejmenších drobků ráno probudila, poslala je na záchod, vyčistila jim zuby a vyprala všechno prádlo, ve kterém předchozí den chodily, běhaly, lehaly, šplhaly a plazily se, ať už ve snaze najít chutný drobný hmyz, v honbě za kuřaty a kachňaty nebo ve snahách kopírovat činnosti straších dětí, jak se správně ohánět sekerou venku, či v kuchyni nožem. Praní prádla se děti učí odmalička, každý je veden k tomu se co nejrychleji postrat sám o sebe, tak zákon Afriky káže.

 

Kluci – školák a školkák perou ponožky do školy.

Samozřejmě nevydrží u této činnosti dvě hodiny, ale něco pochytí. Mezitím jde Musa a Joseph do školy a Ebe do školky. Tito špuntíci mají obrovské privelegium, protože prozatím je alespoň jednu cestu veze patron Joseph na motorce. Než se pořádně rozjede v Mahangu školní rok a začne se pro děti vařit, tak se také vrací domů dřív, aby si jejich malé žaludky zvykaly na nedostatek jídla během dne pomalu. Tři zbývající uličníci si hledají zaměstnání po svém. Největší radost mají, když někdo předešlého dne zapoměl schovat buben, zmocní se ho a na půl den je od nich klid – vlastně jen obrazně, protože jinak je to rámus veliký.

 

Když se Francis chytí bubnu, neví kdy přestat. Někdy nechá sekundovat Annu, jiný žene všechny pryč. 

Buben je ta nejlepší varianta jejich volné zábavy, protože tuhle drobotinu může klidně napadnout, že půjde sekat dřevo na uvaření oběda nebo že si vezme nůž a ořeže nalezené ovoce od pecky. Ještěže sekera i nůž jsou značně tupé, že už nejsou hodny ani nosit své označení. Všichni jsou v tedy v klidu. Co je však nenechá klidné, když se večer zjistí, že ta neviňátka trápila kuřata a bila kočku. Následuje první výprask. Napoprvé jde spíše o divadelní představení, jako že dostanou od blížícího se vyplatitele s proutkem na zadek. Dostali jen malý štípanec rukou, aby pochopily dostatečně, že když nechtějí aby někdo ubližoval jim, nesmí ubližovat ani ony.

Děti si nasbíraly dary přírody. Není to vaření z hraní na písečku, tohle skutečně jedí, nejen děti, ale i dospělí. Pár extra bílkovin neuškodí.

Ti nejmenší usedají k malému zelenému stolíku, který není privilegovaný jen barvou, ale také jídlem. Aby dohnaly deficity s podvýživy a správně rostly tu a tam jim přistane na stole více ovoce, zeleniny, masa. Dokonce i milované mléko nebo vzácné vajíčka. Sestra je rozmazluje sušenkami a kupovaným džusem z kartonu, protože je asi v hloubi duše přesvědčena, že toto „novodobé“ jídlo v sobě schovává něco hodnotnějšího než jen pouhý cukr – který je btw. v Africe ceněný nad zlato.

Děti u svého privilegovaného stolíčku.

V pozdním odpoledne, ještě za světla neběhnou do umývarny malí naháči. Vychovatelka Marieta je vysadí do korýtka a probíhá řádná očista, která je završená správným nakrémováním celého těla. Až poté se jde k večeři. Někdy ji dostanou děti včas, jindy docela pozdě, tak usínají na stole pod stolem i na lavici.

 

Musa usnul jen tak v prostřed dne v průběhu nějaké činnosti. Umíte si představit jak usína po celém dni podnětů?

Obzvláště díky této fází dne si vysloužila malá Anna přezdívku „Bludná Holanďanka“, když v polo bdění v polo snění špacírovala mezi kuchyní a jídelnou, nestarajíc se jen sama o sebe, ale také o svoje malé Mtoto (dítě).

Holky v Česku vozí svoje miminka v kočárku, holky v Africe nosí v šátku.